Kreativita jako mystérium i objekt měření. Jaké jsou přístupy k jejímu studiu?

 Kreativita jako mystérium i objekt měření. Jaké jsou přístupy k jejímu studiu?

V historii výzkumu psychologie kreativity můžeme vidět několik etap. Přečtěte si, jak se liší jednotlivé přístupy ke kreativitě.

V tomto článku se podíváme na nejběžnější přístupy, pomocí kterých vědci nahlíží na oblast kreativity a které se staly základem pro její studium. Ve své práci je popsali Sternberg a Lubart (Sternberg, Lubart, 1999). Mezi nejstarší patří tzv. mystický. Kreativita je spojována s tajemnými mystickými silami, které umožňují hledání nových myšlenek. Např. Platón se domníval, že básník píše to, co mu diktuje Múza.

Další pohled se nazývá pragmatický. Na prvním místě je samotný rozvoj tvořivosti a až poté se zaměřujeme na samotné porozumění fenoménu kreativity. Tento přístup zpopularizoval využití kreativity v podnikové sféře a spadají sem např. Edward DeBono se svým konceptem laterálního myšlení nebo Alex Osborn s technikou brainstorming. Pragmatický směr je zaměřen ryze prakticky a často nebyly jeho postupy ani vědecky verifikovány. Další přístup: psychometrický spadá též do 20. století. Centrem studia jsou různé úlohy a testy na poznávání a měření kreativity jednotlivce. Jedná se například o test divergentního myšlení od J. P. Guilforda.

Ústřední myšlenkou psychodynamického přístupu je učení Sigmunda Freuda. Kreativní produkty vznikají na základě tenze mezi vědomou realitou a nevědomými silami. Umělci tak tvoří, protože chtějí vyjádřit jejich podvědomá přání ve formě přijatelné pro veřejnost. Spolu s rozvojem kognitivní vědy – vědy o myšlení lze na kreativitu nahlížet i z této perspektivy, která je zatím nejnovější. Kognitivní kreativita si klade za cíl porozumět mentálním procesům a reprezentacím v tvůrčím procesu.

Významná oblast studia kreativity ke konci dvacátého století se věnuje tzv. společensko-osobnostnímu (social-personality) přístupu. Jádrem je motivace, vliv sociokulturního prostředí a osobnostní charakteristiky jednotlivce v tvůrčím procesu. Představitelem je například Teresa M. Amabile. Poslední přístup, který zmíníme, se nazývá sběhový (confluence). Předmětem studia je souběh faktorů, které musí nastat, aby se projevila kreativita. Tuto problematiku zkoumají například Gruber nebo Mihaly Csikszentmihalyi.

Adam Novák

Autor se specializuje na inovace a aplikovanou kreativitu

Články, které by Vás mohli zajímat

Zanechte odpověď